Emeritní profesorka Univerzity Palackého v Olomouci Libuše Hrabová byla uznávanou historičkou středověkých dějin již před rokem 1968. V období normalizace však musela vysokoškolské prostředí opustit a nuceně působila ve Státní vědecké knihovně v Olomouci. Po celou dobu dvaceti let nesměla publikovat a její dosavadní práce se v knihovnách Severomoravského kraje nesměly půjčovat. Teprve po roce 1989 byla rehabilitována a vrátila se na akademickou půdu, konkrétně na katedru historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Zde se jako její vedoucí zasadila o ustavení katedry jako moderního vědeckého pracoviště a především o vědecký rozvoj mladých pracovníků katedry, kterým rovněž pomáhala zprostředkovávat cenné mezinárodní kontakty a zahraniční stáže. Svou erudicí, entuziasmem a pedagogickým zápalem zcela zásadně ovlivnila několik polistopadových generací studentů historie a mnoho z nich inspirovala k profesní dráze historika či učitele dějepisu. Všechny polistopadové ročníky studentů a studentek historie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého se shodují, že přednášky a semináře prof. Hrabové patřily k nejnáročnějším, avšak rovněž k nejnavštěvovanějším a intelektuálně nejinspirativnějším předmětům. Po roce 1990 se prof. Hrabová mohla naplno věnovat historickému výzkumu a vydala několik vědeckých monografií, včetně děl věnovaných přímo osobnosti Františka Palackého, které jsou vysoce ceněny českou i zahraniční badatelskou obcí.
Cena Františka Palackého jí byla udělena 18. června 2014.
